Bylo to někdy začátkem Května, kdy jsem se s Petrem rozhodl navštívit Rumunsko. Měla to být náhrada za neuskutečněný výlet do Norska. Určili jsme si datum odjezdu na 12.května. Měli jsme asi týden na zařízení nejnutnějších záležitostí a v sobotu 11.května jsme ve 23:00 vyrazili směr Brno hl.n. Způsobů jak se do Rumunska dostat je spousta, ale my jsme zvolili zlatou střední cestu, a sice cestu rychlíkem PANNONIA. Tento rychlík končí až v Bukurešti, ale naše cílová stanice měla být Brašov. Podle jízdního plánu jsme zjistili, že vlak do Brašova dorazí až pozdě večer.Někdy kolem 23 hodiny. Jenomže co budeme v druhém největším rumunském městě tak pozdě dělat? Koupili jsme si proto jizdenky a mistenky pouze do města Arad, což je první větší město hned za hranicemi. Když jsem kupoval tři dny před odjezdem jízdenky, ptal jsem se prodejce jestli budou znát mezinárodní jízdenky a hlavně místenky i v Rumunsku. Na to mi odpověděl, že snad jsou tam poučení, ale že zaručit to nemůže. To nám s Petrem moc na klidu nepřidalo, ale řekli jsme si že je přinejhorším uplatíme krabičkami cigaret, které jsme si na úplatky vezli. Sedíme na nádraží a ve 2:42, přesně na čas, přijíždí náš rychlík PANNONIA. Nasedáme a jedeme. Vběhneme do našeho kupé, zatáhneme záclonky a zamkneme dveře. Po přejezdu na Slovensko se vyskytl první problém, který jsme sice čekali, ale né tak brzo. Slovenský průvodčí si nevěděl rady s naší jízdenkou, vzal nám ji a že se musí jít na něco zeptat. Když jsme se podívali z okna, viděli jsme jej jak pádí přes koleje k nádraží. Vzápětí na to vyšel z nádraží výpravčí a chystal se vyprovodit vlak. Naštěstí se opět objevil sprintujicí průvodčí a jízdenku nám vrátil. Řekl nám,že prý jeho kolega už něco takového někdy viděl. Zbytek cesty se už obešel bez problémů, a tak jsme približně ve 13 hodin dorazili do Aradu. Řekli jsme si s Petrem, že dříve než se vydáme do města, si koupíme jízdenky do Brašova. To ovšem v Rumunsku není možné. Jízdenky lze zakoupit jedině hodinu před odjezdem, a že jestli přijdeme včas, tak dostaneme i místenky. Vyrážíme tedy do města.

ARAD

Pokud se budete chtít v Aradu podívat na něco zajímavého, nemusíte od nádraží chodit daleko. V podstatě hned u nádraží začíná Bulevard Revolutiei, největší a nejmodernější ulice v celém městě. Z této ulice je to kousek k místní obří pevnosti,kterou ovšem okupuje vojenská posádka. Přímo na ulici je pak Státní divadlo, radnice, kostely, obchody, obchodní domy, banky a hotely. Prošli jsme s Petrem ulici tam i zpět, stavili se na pizzu a asi 2 hodiny jsme posedávali na nábřeží řeky Mureš. I když byla neděle, byly otevřené i některé směnárny. Toho jsme využili a vyměnili naše euro za rumunský Lei. Kurz byl celkem příjemný 1eur = 30,50Kč = 30500lei, takže jednoduše řečeno 1000lei = 1Kč. Ceny potravin tady vycházely v podstatě stejně jako u nás. Ještě je tady jedna věc, o které se musím zmínit, a to jsou internetové kavárny. Jsou v podstatě v každém větším městě. Byla to věc ,která nás příjemně překvapila a poprvé jsme ji využili hned tady v Aradu, abychom oznámili svým nejbližším, že už jsme u těch cigánů a zlodějů. Ceny jsou celkem příjemné 10Kč = 1/2 hodiny. Vlak nám do Brašova odjížděl ve 21:45, a tak jsme se v osm hodin vypravili zpátky k nádraží, abychom byli první na řadě a dostali ty místenky. Ono do Brašova to bylo dalších 500km, a protože jsme jeli přes noc, bylo lepší se pěkně vyspat než stát někde na chodbě.

Po cestě na nádraží jsme si nakoupili v jednom z mnoha do večerních hodin otevřených obchůdků dobroty na cestu. Nakupování jízdenek na rumunských nádražích má svůj opravdu nevšední systém, který se tu pokusím popsat. Jak již jsem řekl, jízdenky se nakupují hodinu před odjezdem vlaku. To ale není vše. Každá pokladna má přesně určeno, na který vlak může jízdenky prodávat. Pokud má však některý z předchozích vlaků spoždění, jízdenky se přestanou prodávat a čeká se na kdoví co. To byl zrovna náš případ. Do odjezdu zbývalo už jen asi 15 minut a my pořád stáli v teď už opravdu obří frontě. Navíc se kolem začali motat žebrající cigáni a jiné podivné bytosti. My jsme zjevně nepatřili k rumunské komunitě a naše batohy vzbudily celkem dost pozornosti. Jízdenky s místenkama jsme nakonec dostali a v naprostém chaosu jsme se protlačili i do vlaku. Dokonce jsme našli i naše kupé s našimi sedadly. Cesta do Brašova proběhla celkem v pohodě, až na to že někde za sedadlem se rozkládala nějaká mrtvá myš a pokaždé, když se otevřely dveře nebo okno, smrad zamořil celé kupé. Petr to párkrát nevydržel a vyběhl na chodbu. Skoro celou cestu prospíme a v 6 hodin jsme v Brašově. Náš příjezd v 6 hodin měl i jíné klady. Byly už otevřené stánky a bufety a začaly jezdit obvyklé denní vlakové spoje. Na nic jsme nečekali, koupili si snídani a nejbliším vlakem, který jel asi za hodinu,odjeli do podhorského městečka Zarnešti.

Piatra Craiului

Zarnešti je malé městečko v podhůří pohoří Piatra Craiului. Je to v podstatě výchozí bod. Většina místních lidí pracuje v místní zbrojovce. Nakoupili jsme si čerstvé potraviny a vodu na několik budoucích dní. Na malém náměstíčku jsme našli rozcestník a doslova vybíháme do hor, směr chata Curmatura. Asi po 3 kilometrech se se od cesty naše značka odděluje vpravo a míří prudce vzhůru. Po dolším kilometru se nám ovšem značka ztratila. Po zhlédnutí mapy jsme si určili alespoň přibližný směr a začali se škrábat v podstatě kolmo vzhůru. Vzhledem k okolním skalám to vlastně ani jinak nešlo. Někdy po poledni dorážíme na chatu, čímž jsme si na dnešek splnili plán. Kupejeme si pár piv a vaříme si v Zarnešti koupené párky. Petr se ještě zajde zeptat chataře jestli můžem pod chatou stanovat, povolení jsme dostali, a pak už jen poleháváme.
Ráno se probouzíme do krásného slunečného dne, a tak rychle něco pojíme a vyrážíme na hřeben. Poté ce se vyškrábeme do sedla se stezka dostává ven z lesa a pokračuje mezi skalami dál na hřeben. Místy je stezka jištěna ocelovými lany a místy je zapotřebí při postupu použít i obě ruce. Nic vážného to není, ale je to milé spestření výstupu. Hřeben vlastně začíná na prvním vrcholu Turnur 1923mnm. Chvíli s Petrem posedíme, a potom schováme batohy kousek pod stezkou v kleči. Dál po hřebeni pokračujeme nalehko a jako cíl si určíme blízký vrchol Padinei Popii 2062mnm. Z celého hřebene jsou nádherné výhledy na pohoří Fagaraš a pohoří Bucegi. Na cestě zpět jsme si vyzvedli naše batohy a začali sestupovat směrem k Zarnešti. Pěšinka vedla téměř výhradně kolmo dolů a během pár kilometrů jsme ztratili 1500 výškových metrů. Byla to pěkná zabíračka především pro naše nohy. Kolem třetí hodiny se i díky stopu dostáváme zpět do Zarnešti. Nakoupíme něco k jídlu a na konečné autobusu si odchytneme spoj do městečka Bran. V tomhletom městečku se dle mnoha turistických průvodců a cestovních kanceláři nachází středověký hrad Hraběte Drákuly. Pravda je ovšem úplně někde jinde. Bran je jako jeden z mála hradů v Rumunsku v dobrém stavu a i interiéry jsou celkem zajímavé. To je zřejmě příčina proč se sem snaží nalákat turisty. Pravý Drákulův hrad je ve skutečnosti několik stovek kilometrů na západ.

Na hrad se platí zanedbatelné vtsupné a lze využít i studentských slev. Je si možno zaplatit i průvodce a při vstupu do hradu zanechat i batohy, což jsme odmítli, protože se nám nezdálo, že by jsme měli nechat ležet batohy někde na chodbě. Prolezli jsme kompletně celý hrad a dokonce jsme se připojili k zájezdu něměckých turistů kde jsme si vyslechli část výkladu průvodkyně.
Hned po příjezdu do Branu si nás odchytil asi desetiletý rumun, který se jmenoval Mario a nabízel nám privat. Do večera bylo ještě daleko, tak jsme mu řekli, že se ještě rozmyslíme a navíc jsme chtěli podobných nabídek nasbírat víc a pak si vybrat tu nejlepší. Po návštěvě hradu jsme ještě zašli do inernetové kavárny a prolezli místní trh. Nakonec nás Mario přece jenom přesvědčil. Za jednu noc jsme mu zaplatili v přepočtu 100kč na osobu a on si nás odvedl domů. Bydlení to bylo víc než skromné, ale bylo tam teplo, sucho a mohli jsme se osprchovat, čehož jsme oba využili. Navíc celou noc propršelo, takže jsme byli rádi, že spíme pod střechou. Když se ráno probudíme, zbalíme si rychle všechny věci a za doprovodu Maria, který nejde do školy, odcházíme na autobus jedoucí v osm hodin. Zastávka tady nikde není a prostě se stojí u krajnice. Místní se vždy sejdou na jednom místě a tady autobus zastaví. Kdokoliv kdo není místní nemá šanci poznat kde autobus zastaví a kdy vlastně vůbec jede. Řekli jsme si s Petrem, že už jsme toho z místního kraje viděli dost a zamířili jsme do nejvyššího a nejznámějšího pohoří Fagaraš. Tento den se nám ovšem vůbec nedařilo a byl dá se říct nejsmůlovatější z celé naší cesty.

 

 

Brašov

Cesta autobusem byla celkem taky pěkný zážitek. Byl narvaný k praskunutí. Autobus nás vyklopil na autobusovém nádraží, které bylo od vlakového celkem dost daleko, ale naštěstí odtamtud jela místní linka, takže jsme se nemuseli belhat přes půl města a za chvíli už jsme studovali jízdní řády vlaků. Zprvu jsme byli zklamaní, protože první vlak jel až kolem 13h, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme měli čas prohlédnout si trošku centrum. Zajeli jsme až na historické náměstí v jehož středu je krásně opravená radnice z poloviny 15.století. Zašli jsme do potravin, a nakoupili si nějaké dobroty na snídani. Oba jsme vyzkoušeli místní mléčné výrobky a sýry a musím říct, že jsme byli moc spokojeni. V Brašově je možné také navštívit místní zbytky středověkého hradu, nebo se vyvést lanovkou na kopec k vysílači a porozhlédnout se po kraji. To jsme ale nestihli. Museli jsem trošku s předstihem vyrazit na nádraží, abychom si v klidu koupili lístky do města Učea, které leží v úpatí Fagaraše. To se nám podařilo, ale vlak měl opět spoždění. Spoždění bylo nakonec hodinové. Byla to naše poslední cesta místními vlaky. Dále už jsme využívali pouze místní autostop nebo mikrobusy. Cesta vlakem byla celkem v pohodě. V kupé s námi cestoval mimo jiné opravdu příjemný stařík, který byl v dobré náladě a pořád vtipkoval. My jsme mu sice nerozuměli, ale skoro pořád jsme se smáli. Nakonec to dopadlo tak, že jsme nevystoupili tam kde jsme měli. Další zastávka byla asi až 50km daleko a než jsme se rozkoukali, ujel nám vlak směrem zpět a další jel až večer. To nás ovšem dožralo a tak jsme se vydali stopovat. Stop jsme chytli asi za 3/4h, auto nás hodilo zpět do města Učea a odtud jsme se dostopovali do městečka Victoria, které je výchozím bodem do centrálního Fagaraše.

 

 

Fagaraš

V horách jsme chtěli zůstat více dnů, a protože jsme nevěděli jaká je situace na chatách, nakoupili jsem zásoby potravin a vodu. Naše batohy ihned přibrali dalších asi 7kg. Victoria leží ve výšce asi 400mnm a chata Arpaš asi v 600mnm, takže nás během následujících 7km čeká asi 200m převýšení, což vlastně nestojí ani za řeč. Cesta vede skrz místní velkou chemičku, která od rána do večera zvesela čmoudí ty svoje smrady a pak dál na Arpaš. Smůla se nás ovšem drží...přihnala se bouřka a promočila nás až na kůži. Asi za 3/4h pokračujeme dál směr chata Arpaš. Nabíráme celkem dost velkou rychlost a bušíme po silnice s očekáváním další bouřky. Bušíme ovšem tak vehementně, že nevědomky míjíme chatu a pádíme dál. Doteď ani jeden nevíme jak chata vypadá ani kde přesně stojí. Cesta je místy úplně zničená místními lesáky a boříme se po kotníky v bahně. Když už je soumrak ve svém vrcholném stádiu a do tmy zbývá asi jenom 1/2h, odbíhá turistická značka z cesty prudce vlevo vzhůru. To už nám je jasné, že na chatě Arpaš asi dneska spát nebudem, a tak se kousek od odbočky zastanujem na utěšeném plácku hned vedle cesty. Smůly bylo tento den dost a dost, ale i tak jsem v dobré náladě. Akorát doufám, že nás přes noc nepřeválcuje nějaký lesácký buldozer, až si pojedou pro další zásobu palinky. Má dobrá nálada mě zakrátko přešla, když jsem zjistil, že jsem si někde propíchnul svou nafukovací karimatku.

Počasí dalšího dne nebylo nijak zvlášť povzbudivé, pořád mírně pršelo a oblačnost byla celkem nízko, ale protože naše cesta vedla většinou lesem, tak nám to ani nevadilo. Dalším našim postupným cílem byla chata Turnuri 1520mnm. Cesta vedla téměř výhradně do kopce. Bylo znát, že zima tady skončila teprve nedávno. Přes cestu bylo napadaných spousty stromů, a tak to bylo občas jako při parkuru. Petrovi se ovšem jedna překážka nepovedla a skončil v kotrmelcích. Na vině nebyla ani tak jeho neopatrnost, jako únava materiálu jeho teleskopických hůlek. Přes cestu nám ležel pořádně velký padlý strom, který nešlo ani překročit a ani podlézt. Petr proto vystoupil na kmen stromu, a potom zapíchnul hůlky před sebe a chystal se pohodlně seskočit dolů. Jenomže v momentě kdy se o hůlky zapřel, se mu obě zlomily. To samozřejmě naprosto nečekal a namířil si to přímo pohlavě k zemi. Jeho pád podpořil ještě jeho těžký batoh, který jej navíc strhnul ze svahu dolů. Po asi jednom pořádném kotrmelci se Petrovi podařilo pád zastavit a v kleče se na mě kouknul. " Jsi celý ? ptám se ho " a on mi říká " jo ale zlomil jsem si obě....hůlky". To mě celkem uklidnilo, zbalili jsem zbytky hůlek a vyrazili dál. Oblačnost se začala trošku zvedat, a tak jsme měli občas i pěkný výhled do údolí. Na Petrovi teď bylo znát, že jde bez hůlek a já jsem nad ním získával snad na každém kroku. Do této chvíle to bylo spíše naopak. Na chatu jsme dorazili již i s malou podporou sluníčka. Uvítal nás sice zuřivý štěkot psa, ale ten se za chvíli stal našim kámošem. U dvěří nás čekal i chatař a po pár zdvořilostních frázích nás pozval dál. Chtěli jsme si u něj neco dát, aby jsme zbytečně netenčili naše zásoby, ale ihned jsme dostali nepříjemnou odpověď, že jsme letos na chatě v podstatě první, a že nové zásoby mu z údolí dorazí až přibližně za týden. Uvařil nám tedy alespoň čaj a prodal mapu Fagaraše. Zeptali jsme se ještě na počasí, udělali pár fotek a vyrazili na další chatu Podragu 2136mnm. O té jsme se od chataře dozvědeli, že je ještě zavřená, ale že je tam útulna. Byla to trošku špatná informace, protože jsme počítali s tím, že si tam dáme nějaké jídlo. Cesta od chaty pokračovala ihned prudce do kopce po pravém úbočí hory. V této výšce jsme již nad pásmem lesů, a tak jsme měli výhled do údolí a na okolní kopce. To, že tady zima teprve nedávno skončila jsme záhy na vlastní kůži zjistili. V údolí bylo ještě mnoho sněhu a traverzování sněhových polí nám bralo dost sil. Cesta se nám zdá nekonečná a dál bojujem se sněhem. Boříme se až po pás ve sněhu a náš postup je velice pomalý. Vidíme, že se na nás navíc z údolí ženou kupovité černé bouřkové mraky. Máme už toho dost, ale přesto zrychlujeme. Zhruba 1/2h před chatou nás mraky dohnaly a zahalili do husté mlhy. Vidíme max. na 100m, ale hlavně že neprší. Petr se ode mě utrhl a za chvíli se mi strácí v mlze. Od rána jsem nic nejdl a teď se mi to vymstilo. Doslova se ploužím a vyhlížím chatu za každým kopečkem. Oriantace je již opravdu špatná, ale naštěstí jsou zde nabité železné tyče a ty občas pomohou. Chata se mi nakonec zjevuje a zbývá mi už pouze překonat sněhové pole, které se svažuje přímo do polozamrzlého plesa. Není to nic příjemnéhm, ale já už vidím akorát chatu. Petr mi už hlásí, že je opravdu ještě zavřená. Začínáme tedy s průzkumem útulny. Ta má celkem 5 místností, ale pouze 2 jsou otevřené. Nakoukli jsme do nich, ale ihned jsme dveře zabouchli. Byly to prostě místnosti, které místním slouží v zimě jako ložnice a záchod dohromady. Radíme se co dál. Možnost je zastanovat na sněhu nebo se pokusit do zbývyjících místností vloupat. Po podrobnějším prozkoumání jsme zjistili, že se jedna místnost dá otevřít přes okno. Okna v útulně nejsou zasklená, pouze řídce zabitá deskami, takže stačí přes okno natáhnout ruku, vyhnout pár hřebíků a dostali jsme se dovnitř. Tahle místnost je poměrně čistá a nejsou tu ani naházené žádné desky a jiný bordel. Necháme si tady věci a jdeme shánět vodu. ¨ Nějakou sice máme, ale tu máme jako jistotu. Možnost by byla ještě rozpustit sníh, ale kolem chaty jsou neuvěřitelné hromady odpadků. Jsou všude. Je to až neuvěřitelné, že v tak krásné přírodě je to možné, ale je to tak. Jsou i dál od chaty a nemáme tím jistotu jestli nebereme sníh z nějaké hromady bordela. Jdeme tedy celkem dost daleko a nakonec nabereme vodu ze silnější potoka, který stéká ze stráně. Vracíme se přes odpadky zpátky k útulně. Shodujeme se, že postavíme uvnitř alespoň tropiko ze stanu, protože venku se teplota dostává pod bod mrazu a v tropiku nám bude líp. V stanu si ještě uvaříme polívku, která nám teď obzvláště chutná a uléháme. Ležíme asi 10 minut a kolem našeho stanu nastal pohyb. To jsou myši říká Petr, ale když jedna proběhne blíž stanu, zjišťujeme, že je to něco mnohem většího. Jsou to zřejmě potkani, a to už se nám nelíbí. Vylézám proto ze stanu, ze svého pracně zahřátého spacáku a všechny naše věci rozvěšuji na stěny a strop, ve kterých jsou natlučeny hřebíky. Potkani jsou po zimě jistě vyhladovělí a máme strach, aby nám věci nerozkousali. Za chvíli po té co jsem ulehl se potkani zase objevili, ale protože vše bylo mimo jejich dosah, zase za chvíli zmizeli. Chvíli na to jsme konečně usli i my.

Ráno se probouzíme do krásného slunečného dne, a proto nemeškáme a vyrážíme do sedla a potom na hřeben. V sedle už se kocháme krásným výhledem na Fagaraš. Dopřejeme si dobrou snídani a pokračujeme směr Maldoveanu. Hřebenovka je to vskutku pěkná, neběhá se zbatečně po vrcholech a jsme tak ušetření zbytečného lítání s kopce na kopec. Pokud se nám nějaký vrchol ovšem líbí, není problém si na něj vylézt. Opět stejně jako včera bojujeme se sněhovými poli. Teď ráno jsou ještě některá pole ve stínu a sníh je zmrzlý. Nepropadáme se tak strašně jako včera, ale s postupem času sníh rozbředl a začal nás znovu hodně zlobit. Nohy už máme celé dodřené od kamenů schovaných pod sněhem. I tak nám cesta celkem ubíhá a blížíme se k cílovéme vrcholu. V sedle pod vrcholem se ještě trošku posilníme, protože se ze severní strany ženou husté přízemní mraky, spěcháme na vrchol aby jsme si užili nějakých rozhledů. Jako první zdoláváme vrchol Vistea Mare, který je asi o 20m menší než Maldoveanu, a potom po krátkém hřebínku se během 20 min dostáváme na nejvyšší bod Rumunska. Vrchol Maldoveanu 2544mnm zdoláváme v čase 12:38. Užíváme si rozhledů a fotíme všechno kolem dřív než se hory zahalí do hustých mraků. Z Maldoveanu máme namířeno směrem k jezeru L.Vidraru a pokud bychom se chtěli vydat po značené cestě, tak bychom se museli kousek vracet, což se nám nechce, a proto si vytýčíme přibližný směr a vyrážíme. Seběhneme vrchol, a protože se svah začíná prudce svažovat a navíc je zde mnoho menších skalek, vyhlédneme si nejbžší sněhové pole s plánem ho sjet. Pole je ještě ve stínu a sníh pořád celkem zmrzlý. První jde Petr, protože to byl jeho nápad a snaží se dostat do středu pole. Svah je zde ovšem hodně prudký a já už slyším jenom "jej", když to Petrovi podklouzne a on si to sviští dolů. Za hlasitého řechtání se na konci pole zastavuje a zuřivě na mě mává abych jel taky. Taktéž se snažím dostat do středu pole a taktéž se mi to nedaří. Po mírném podklouznutí už se jenom srovnám a řítím se taky dolů. V polovině kopce se dívámm, že mě něco předjíždí a ono to je moje karimatka, která se mi uvolnila. Nabírá rychlost a letí dolů ze svahu. Petr to zpozoroval a z roztaženýma rukama jako brankář se ji chystá chytat. A Petr chytil! Po mém dojezdu si ji pořádně uchytím a pokračujeme dál v cestě. Ještě se zhruba dvakrát svezeme a jsme na horním konci údolí. Zde se potkáváme se značkou, a tak dál pokračujem po značce. Ta nás zavede až k opuštěné salaši, kde zatím po zimně nejsou ještě ani ovce a ani bačové. Zde něco málo pojíme, uvaříme polévku a spočítáme na mapě, že k přehradě to máme ještě asi 20km. Dle výpočtu by jsme k ní měli dorazit kolem dvacáté hodiny. Je to ještě pěkná štreka, a tak se svižným krokem vydáváme vpřed. Prvních deset kilometrů se nám úodlí líbí a jde se nám dobře. Pak už z přibývajicíma kilometrama jen jako automati pochodujeme cestou dál a máme toho už opravdu dost. Zhruba v osm večer dorážíme k přehradě. Tajně jsme doufali, že na cestě, která kolem přehrady vede, stopneme nějaké auto, aby nás odvezlo někam blíž k civilizaci. Auta už ovšem tak pozdě večer téměř vůbec nejezdí a když ano, tak plná. Jdeme po cestě ještě asi třičtvrtě hodiny, a pak si na pěkném travnatém odpočívadle stavíme stan a chystáme se spát. V době kdy si vaříme polívku, naše hlavní jídlo, proběhnou kolem nás asi čtyři koně, kteří se vrací na večer domů. To je tady zcela běžné.

Z Curtea de Arges do Aradu

Další den si spočítáme, že na hráz kde je i tur.chata, to máme ještě asi 15 dalších kiklometrů. V poklidu se vydáme dál a pokud jede v našem směru auto, tak se snažíme stopovat. Asi za hodinu jsme úspěšní a stopa chytíme. Lidé , které jsme stopli jsou hrozně ochotní a diví se a přičítají to bohovi, že jsme na Maldoveanu nezmokli a už vůbec, že jsme tam měli hezky. Zavezou nás až daleko za hráz do města Curtea de Arges. Zde nás na tržišti vyloží a my se vrháme na nákupy zeleniny a ovoce. Ve městě strávíme celkově asi 3 hodiny a pak se místním mikrobusem vydáme zpět na hráz přehrady kde je pravá zřícenina Drákulova hradu. Asi za hodinu jsme na místě. V šírokém řečišti, které je teď téměř bez vody si na vyvýšené terase vyhlédneme pěkný travnatý plácek a utáboříme se na něm. Do večera už jenom ležíme, uvaříme si párky a sledujeme okolní rumuny, kteří si sem vyjeli na víkendový piknik.

Z Drákulova hradu už opravdu moc nezbylo, a na cestě z něj nás ještě troufalý chlap obral o peníze na vstupné. Nechtěli jsme se hádat, protože v dohledu byla celá vojenská jednotka, která vybíhala na hrad v rámci cvičení. Dnešního dne jsme si dali záměr se stopem dostat až do městečka Voineasa v podhůří Retezatu. Celý den jsme v podstatě prostopovali a procestovali. Ale vůbec nám to nevadilo. Poznali jsme spoustu měst a hlavně rumunský venkov. Večer jsem se dostali až do malého městčka Brezoi, ze kterého nám měl jet autobus do Voineasy. Do odjezdu zbývala asi hodina, a tak jsme už nestopovali. Čas jsme si zkrátili v místním disco baru. No jo, ale autobus nakonec nejel. Dost nás to překvapilo, protože na něj čekalo ještě spousta místních, ale ti nám nakonec řekli, že to je zcela normální, a že prostě někdy jede a někdy ne. Bylo jasné, že se do Voineasy již nedostanem. Vydali jsme se za městečko a tam jsme zastanovali.

Výlet do Retezatu jsme nakonec zrušili, protože se dalšího dne zcela změnilo počasí. Kompletně se zatáhlo a vytrvale mrholilo. To nás od myšlenek na Retezat odradilo, protože by jsme z něj v tomhle počasí stejně nic neměli. Rozhodli jsme se vydat směrem na sever, zpátky k městu Arad. Postupně se přes města Sibiu, Sebeš a Oraštie dostáváme do celkem velkého města Deva. ¨ Máme v plánu se vydat do nizoučkého pohoří Mutnii Zarand, které končí těsně před Aradem. Do pohoří jsme se rozhodli vyrazit z vesnice Barzava, která je na hlavním tahu směr Arad ještě dalších 70km za Devou. Vlak, jak jsme bohužel zjistili nám jel za dlouho, šli jsme se tedy projít po městě. Na nádraží jsme se vraceli dřív, poněvadž jsme se chtěli podívat, jestli tam náhodou není inernetová kavárna, aby jsme se mohli ozvat domů. Kousek vedle nádraží je benzínka a na ní jsme zahlédli tři české kamióny. Hned nás napadlo, že by jsme se s něma mohli svést. Vše se povedlo a za pár minut už jsme seděli každý v jednom kamionu. S řidiči jsme příjemně pokecali a vyslechli si mnoho zajímavých historek z hraničních přejezdů. V Barzave jsme s Petrem zašli do místní hospody na pivo a v poklidu jsme sledovali rumuny hrající kulečník. Bylo už celkem pozdě večer a tak jsme se za soumraku vydali po žluté značce do kopců. V místě kde značka zahýbala do lesa, jsme na pastvinách zastanovali.

 

Muntii Zarand

Počasí bylo opět to, co nás odradilo od další cesty. Opět bylo zataženo a v podstatě v kuse pršelo. Zůstali jsme na místě a chvílemi pospávali, chvílemi četli průvodce a studovali mapy, anebo jsme sledovali pasoucí se houf prasat, koňů nebo krav, pro které bylo místo kolem našeho stanu vždycky to nejlepší. Odpoledne se počasí trošku umodřilo a zprávy, které jsme měli od Petrova bráchy řikaly, že by se to mělo zlepšovat.Petr se vydal nakoupit zpět do vesnice, kde koupil něco k pití a párky, které jsme večer opekli na ohni.

Ráno nás vzbudilo sluníčko a modrá obloha nám dávala naději na hezký den. Po snídani jsme vyrazili. Po asi dvaceti minutách jsme ovšem zjistili, že již nejdeme po značce. Buď značka zmizela nebo jsme ji někde ztratili. Zkoušel jsem se vracet, ale nikde jsem ji již nenašel. Šli jsme po velké cestě a byli jsme celkem v klidu, někam dojít musíme. Cesta se však asi po 5km ztratila a nám zbyla akorát možnost se vrátit zpátky nebo se vydat přímo do divočiny. Zvolili jsme druhou možnost. Vytáhli jsme buzolu, určili si podle mapy azimut kam se chceme dostat a vydali se vpřed. Místy jsme měli dost velké problémy se vůbec prodrat dál, ale nakonec jsme se dostali z obklíčení hustolesa a co víc, natrefili jsme na značku. Byla to sice značka červená, ale to že jsme opět na normálním chodníku se nám líbilo. Potkali jsme několik rozcestníků a značka se několikrát vyměnila. Pohoříčko to bylo pěklné, podobné valašským kopcům. Putovali jsme celé dopoledne, a protože rozcestníky nebyly popsány, zvolili jsme vždycky značku, která směřovala přibližně našim směrem. Ta poslední nás nakonec vyplivla asi 10km od města Lipova u hlavního tahu na Arad. Naštěstí v tom místě byla zastávka pro vlak a ten jel asi za pět minut, takže nám to ani moc nevadilo. Vlakem jsme se svezli do mesta Lipova a od tud stopem až do města Timišoara.

 

Timišoara

To je jedno z nejmodernějších měst v Rumunsku a celkem se nám v něm líbilo. Prošli jsme si náměstí, podívali se do obchodů a dali si něco k jídlu a pití. Z průvodce jsme vědeli , že někde za městem je kemp. Dokonce i číslo autobusu sedělo. Zeptali jsme se pro jistotu místní slečny jestli jedem správným směrem. Po ujištění, že ano, jsme si užívali cestu v Ikarusu a sledovali město. Kemp měl být na konci tratě, hned někde u točny. Jaké bylo naše pžekvapení když ta točna byla u brány velké továrny, nějaké železárny. Byl tam malý bufet a jeho majitel nám ochotně vysvětlil, že kemp je na té druhé točně. Prodal nám další jízdenky, a když přijel další autobus, naložil nás a řidiče poprosil, aby nám ukázal kde kemp je. Byl to moc příjemný chlapík a fajně jsme pokecali. Po zjištění cen v kempu bylo jasné, že zase budeme spát ve stanu. Za místo pro něj jsme zaplatili kolem 250kc. Za chatku bychom dali kolem tisícovky. Voda ve sprchách, která měla být teplá a byla v ceně, byla pochopitelně studená, ale nějak jsme to zvládli a za zvýšeného tepu se osprchovali. Vedle nás byly zaparkované ještě dva karavany němců, kteří dělali večer takový rachot, že mi trvalo dost dlouho než jsem usnul. Po několika dnech spaní v divočině jsem si zvykl na klid. Ráno nás pak již od šesté hodiny budil rachot sekačky na trávu, takže jsme se za ty prachy moc nevyspali.

 

Znovu Arad

Hned po ránu jsme vyrazili na vlakové nádraží a prvním vlakem vyrazili do Aradu. Chtěli jsme ještě nakoupit nějaké dárky domů. Arad už jsme docela dobře znali, takže jsme přesně vědeli kam jít. Utratil jsem většinu peněz za dárky a jídlo na cestu. Poslední drobné potom v nádražním bufetu. Stali jsme se tam středem pozornosti a hned několik cigánů se nám snažilo postupně prodat jedny a ty samé hodinky. My jsme byli ovšem neblomní a nechtěli jsme dát víc než tři dolary. Oni původně chtěli dvacet, ale pak skončili až na pěti, ale tři pro ně bylo asi fakt málo. My ty hodinky vlastně ani nechtěli, takže jsme si stáli tvrdě na svém a dobře se bavili. Jízdenku jsme měli zpáteční, takže jsme se dalšimi prkotinami již nezabývali a hned po příjezdu vlaku naběhli do kupé. Neměli jsme akorát místenky, ale zkusili jsme fintu a vybrali si úplně stejný vagón a kupé jako při cestě sem. Nikoho dalšího jsme již do kupé nepustili a celou cestu do ČR strávili pěkně v klidu. Na hranicích s Maďarskem se nám snažili ještě dělat problémy rumunští celníci, které nejvíc zajímalo moje polstrování na popruzíh batohu. V jednu chvíli už se zdálo že mi ho rozpářou. Nakonec se jiný celník vrátil, něco řekl a ostatní s mávnutím ruky odešli. Přitom stačilo, kdyby se jen podívali do batohu a ten alkohol co jsem vezl by jim určitě udělal radost. Zbytek cesty již proběhl v pohodě a my bez zpoždění dorazili zpět až do Brna.

Mort, Petr